Horse love...

HORSE LOVE...

ÚVOD



Začíná podzim roku 1982. Venku vane chladný vánek, rodiny si užívají v teplých domech v malém městečku poblíž Mexica. Po městě se řítí zelený Ford.
„Mami vydrž, už tam skoro budeme.“ Utěšuje malá, ubrečená Isabella mámu.
„Neboj broučku, já to vydržím.“ Mluví chraplavě Isabelina matka Cleopatra.
„Už jsme tady.“ Vykřikuje Henry Webster, Cleopatřin manžel a Isabellin táta.
Před nemocnicí už netrpělivě čekají lékaři s nosítky. Opatrně pomáhají Henrymu vyndat Cleopatru z auta. Malá Isabell jí stírá pot z čela.
„Mami, neumírej mi.“ Šeptá ji do vlasů. Náhle už vidí jen, jak její mámu obklopuje spousta lidí v býlích pláštích.
„Já chci za ní.“ Rozběhne se, ale však v tom ji Henry zadrží.
„Už musíme jenom čekat.“ Objímal svoji sedmiletou dcerku. Chtěl zakrýt slzy co mu vytryskly z očí, ale nešlo to. Cleopatřina rakovina se rozrostla dál. Ten zatracený vir se pořád šířil dál a dál v jejím těle. Bojovala, ale však už docházelo sil.
„Tati…“ Brečela Isabell.

***

Čekali skoro dvě hodiny. Náhle vyšel z operačního sálu doktor.
„Doktore? Jak to vypadá s Cleopatrou?“ Zeptal se zoufale Henry.
„Mám pro vás špatné zprávy, pane Webstre. Vaše žena sice žije, ale je ve vážném ohrožení života. Budeme ji muset hospitalizovat, je mi líto, ale může každou chvíli…“ Zamlčel se.
„Ne..“ Zachraptěl Henry.
„Co je s mámou, uzdraví se?“ Vyzvídala Isabell.
Nikdo však neodpověděl.
„Můžeme ji aspoň vidět?“
„Obávám se, že teď ne, ale možná za dva tři dny. Ozvu se vám. Zatím naschle.“
„Naschle.“ Sklopil víčka dolů. „Tak, jdeme domů, Bell.“
„A co maminka?“
„Na tu se podíváme za dva dny.“ Henry to neměl lehké. Nevěděl jak má říct sedmileté holčičce, že její maminka brzy umře, sám se s tím nedokázal smířit.

Takže tohle je jen pro úvod další díly budou delší, snad se vám to líbí!! Tenhe příběh už je i na jiném fóru

1.Díl



Klidné odpoledne u Websrtových vyruší zvuk telefonu. Henry jde zvednout telefon. Kdo to asi zase bude. Někdo se vzdálených příbuzných, aby se zeptali jak se má Cleopatra?
„Prosím, tady Henry.“
„Dobré odpoledne pane Webstre. Tady doktor Shmeistrla. Je mi velice líto, ale musím vám oznámit, že vaše žena….“ Zhluboka se nadechl.
„Umřela?“ Řekl tichým hlasem Henry.
„Ano, dělali jsme co jsme mohli, ale nešlo to…upřímnou soustrast. Jestli chcete, můžete přijet tady do nemocnice.“
„Ano jistě.“ Zaklapl sluchátko. Chytil se za hlavu. „Ne!“ Plakal. Jeho milovaná žena tady není, je pryč.
„Co se stalo, tati?“ Přišla z pokoje Isabella.
„Maminka…odešla.“ Objal Isabell.
„Ne! To není možné.“ Plakala. „Proč!“
„Musím teď do nemocnice. Budeš tady chvíli sama?“
„Ne! Já, tam chci taky!“ Křičela. „Je to moje máma.“
„Isabellko, to teď nejde. Musí tam sám, za chvíli jsem zpátky.“ Isabella však neodpověděla, utíkala do pokoje.

***
O měsíc později…

Isabella proplakala týdny. Pořád se s tím nemohla vyrovnat. Zhoršil se její prospěch, na všechny byla ostrá, nechtěla aby ji někdo pořád utěšoval. Chtěla být sama. Den ode dne se zavírala ve svém pokoji, skoro nic nejedla.
Henry Webster byl na tom stejně, ale bojoval.
„Isabell, mám takový nápad.“ Šel na ni pomalu a opatrně.
„Jaký?“
„Co kdybychom se přestěhovali, třeba někam na venkov, stejně nám to tady mámu pořád připomíná.“ Usmál se na ni.
„Já nevím. Pořád se mi stýská a zahodit to, kde jsem vyrůstala s ní?“ Navalili se jí další slzy do očí.
„Mě se taky stýská, ale nemůžeme takhle truchlit do konce života.“
„Tak dobře, ale co škola?“
„To se nějak vyřeší. Zítra se půjdu podívat po nějakých domech.“
„Dobrá tedy. Stejně mě už to tady ve městě nebaví.“
„Uvidíš, že si tam najdeš spoustu přátel.“

Druhý den když šla Isabell do školy…

„Hele ,to je ta copatá a ubrečená prvňačka!“ Křičeli na ni kluci ze třetí třídy. Snažila je ignorovat a obejít je.
„Máš hezké copky.“ Začali ji tahat za její zapletené copy.
„Nechte mě být.“
„Bacha na ni, ona by se rozbrečela a utíkala za mámou si stěžovat.“ Smáli se jí.
„Já nemám mámu.“ Rozbrečela se a utíkala do třídy. Tam ji však uviděla její učitelka.
„Copak je Isabellko?“ Byla to postarší paní, ale velice milá.
„Nic. To přejde.“ Brečela do lavice.
„Já vím, že je to těžké se s tím srovnat, ale musíš bojovat. Jestli chceš zajdi si na záchod a pak přijď do vyučování až se uklidníš ano?“ Pohladila ji po hnědých lesklých vláskách. Měla stejné vlasy jako její matka. Byly si podobné, až moc podobné…
---

Tak co líbí se vám to?

Móc krásný!

2.Díl



O pár měsíců později…

Isabelle se nový dům moc líbil. Byl to takový menší statek. Měly tam spoustu dobytka. Isabell se tam moc zalíbilo, taky měla hodně kamarádů a dobrých kamarádů. Ve škole se jí začalo dařit, měla výborné výsledky.
Začínala zima, venku vanul studený vítr a kaluže zamrzaly. Jednoho dne, když šla Isabell přes les do školy vyrušila ji strašná rána. Jako kdyby někdo po někom střelil. Polekala se a začala utíkat, najednou před ní přeběhl černý kůň. Málem ji srazil a ona upadla…

****

Probouzela se ve staré chatrči. Rychle vstala a odkryla ze sebe deku. Chtěla utéct, ale něčí ruka ji zadržela.
„Pusťte mě!“
„No, tak holčičko neboj. My ti neublížíme.“ Usmáli se na ni starší pánové. Isabell se bála vždy ji tatínek říkal ať se nebaví s cizími lidmi.
„Našli jsme tě v lese, ležela si tam na zemi.“ V tu chvíli ji vše došlo.
„Ten kůň.“ Zašeptala si pro sebe.
„Ta bestie.“ Zopakoval on. „Chtěli jsme ho chytit, ale on nám utekl.“
„Ne vy jste ho mlátili.“ Začali se jí plnit oči slzy.
„Je to černá bestie, která neumí nic jiného než jen ubližovat lidem.“ V tom, ale Isabell otevřela dveře a vyběhla ven. Běžela do lesa, nevěděla kam běží, ale teď jí to bylo jedno. Zakopla o kámen a znovu upadla, ale hned vstala. V dáli viděla pár dětí jak si hrají v lese. Šla k nim aby se jich zeptala na cestu, byly starší než ona.
„Ahoj.“ Řekla tiše. Všichni na ni pohlédli. „Nevíte kudy se jde do vesnice?“
„Jasně tudy rovně a pak doprava a tam už je cesta, která vede do vesnice.“
„Dík.“
Došla domů promrzlá a unavená. Pořád přemýšlela co to bylo za koně. Byl černý jako noc. A ta jiskra v jeho očích. Byl to jen záblesk.
„Kde jsi byla?“ Vyrušil ji otec ze vzpomínek.
„Já..já…“ Nevěděla co říct, jestli mu má říct o tom koni.
„Jak to, že jsi nebyla ve škole? Paní učitelka mi volala.“ Isabell jen sklopila oči dolů.
„Počkám tě dole v obýváku a čekám od tebe vhodné vysvětlení.“
Isabell si oddychla, prostě řekne pravdu. Sešla dolů po schodech, sedla si na gauč.
„Tak spusť.“ Pohlédl na ni Henry.
„Já jsem zakopla a spadla na zem. Asi jsem usnula a pak mě našli nějací dva pánové a odnesli do chatky. Když jsem se probudila vše mi řekly a pak jsem šla domů.“
„Aha, no a to neumíš chodit?“ Ušklíbl se Henry a Isabell se zasmála, ale pak zesmutněla.
„Copak?“ Zeptal se.
„Ale, jenom než jsem zakopla, uslyšela jsem strašnou ránu. No a potom přede mě vyběhl černý kůň a málem mě sejmul, tak jsem uhnula, ale spadla jsem.“
„Kůň?“ Podivil se.
„Ano kůň a ti páni ho bili a říkali, že je to černá bestie, co neumí nic jiného, než ubližovat lidem.“ Rozbrečela se. Henry ji objal.
„S tím my, ale nic neuděláme, třeba jim utekl a najde si hodného pána.“
„A co když ne.“ Utírala si slzy.
„Uvidíš, že najde.“ Usmál se.
Isabell šla k býčkům a krávám. Měla jednu oblíbenou, pojmenovala ji Loretka. Byla strašně hodná mazlivá, což krávy nebývají. Najednou venku uslyšela velkou ránu...

Pomalu otevírala dřevěné vrata od chlíva. Rázem v ní projelo, ta jiskra. Stála jako přikovaná. Na nic se nezmohla, byla pořád v šoku. Najednou se rozběhla domů.
„Tatíí!! Tatíí!!“ Rozrazila dveře a začal křičet.
„Copak je, broučku?“ Přiběhl k ní Henry.
„Tam…ten…“ Koktala. „Ten k-kůň.! Konečně se zmohla to říct.
„Kůň?“ Pozvedl obočí Henry a rychlým krokem se šel podívat na zahradu.
Ano, byl tam kůň. Černý jako noc, tam ležel na zemi. Rychle oddychoval a z hrudi mu tekla krev.
„Bell, musíme zavolat veterináře!“ Pořád nemohl uvěřit, co vidí před sebou. Rychle běžel k telefonu, vytočil číslo.
„Veterinář tady bude každou chvíli.“ Uklidňoval malou Isabellku. Pan Cook, byl Henryho přítel, znali se už od školy.
„Nestane se mu nic?“ Rozbrečela se Isabell.
„Snad ne.“ Zkusil se ke koni přiblížit, ale kůň se nedal, i když ležel na boku, snažil se Henryho kopnout. „Necháme ho raději v klidu.“ Oddálil se.

***


Veterinář usoudil, že kůň bude v pořádku.
„Tati? Necháme si ho?“ Žebronila Bell se slzičkami v očích.
„Já nevím Bell. Na co nám bude? Můžeme ho dát do útulku.“ Ale Henrymu to bylo jedno co s koněm bude.
„Ale tati, ten kůň potřebuje lásku. Vždyť ho bili a v útulku se o něj nebude nikdo tak hezky starat jako my.“ Dívala se na ležícího koně na zemi a při každém pohledu na něj, jí bylo víc do breku.
„Tak dobrá, ale když se o něj nebudeš starat, opravdu ho dám tam, kam patří.“ Obměknul Henry. Isabell se mu vrhla do náruče.
„Děkuju.“ Zašeptala.

Další ráno nesl Henry čerstvé seno pro koně, ale reakci koně nečekal. Kůň začal kopat do zdi, dával uši dozadu.
„No ták koníčku, neškleb se na mě. Neboj, já ti neublížím.“ Přibližoval se k němu blíž. Nakonec se mu povedlo dát koni seno, ale jen o fous.
„Tati ten koník tě nemá rád.“ Stála ve dveřích rozespalá Isabella.
„On jen není zvyklý na lidi.“ Vešel do domu, ale Isabell si nedala a šla ke koni. Otevřela posouvací dveře a vešla. Kůň se na ni zašklebil a už si připravoval kopyto ke kopnutí.
„Neboj koníčku. Já ti neublížím.“ Natahovala k němu ruku. Kůň, ale poskočil a kousl ji do ramena. „Au.“ Raději rychle odešla. Z pokojíčku měla výhled na koně, když se pásl. Když se podívala do zrcadla na svetru měla ošklivou skvrnu od krve.
„Ach ne.“ Povzdechla si. „Snad mě jednou bude mít rád.“ Sešla ze schodů.
„Tati, prosím obvážeš mi to?“ Ukázala Henrymu krvácející rameno.
„Co jsi dělala?“ Vytahoval obvaz ze šuplíku.
„Já, byla jsem u toho koně a když…“
„To nemyslíš vážně? Víš, že je ten kůň nebezpečný a ty k němu lezeš. Co tě to napadlo? Mohl tě třeba i zabít, uvědomuješ si to?“ Zakřičel Henry na Isabell, které už se do očí vlévaly slzy.
„Promiň, ale k tomu koni mě něco táhlo. Jako tu holčičku s té pohádky.“ Přesvědčovala Henryho.
„Isabell, bude ti osm let. Tohle není pohádka, tohle je realita, ten kůň se už nezmění, bude prostě takový jaký je.“ Křičel na ni.
„Ne! Ty se pleteš, ten kůň mě má rád.“ Brečící utekla do pokoje. Táta nemá pravdu, mýlí se. V tom koni něco je.

Probouzela se do tmy. Mrkala očima, dokud neviděla obrysy nábytku v pokoji. Asi usla. Pomyslela si. V bytě bylo ticho. Na hodinách bylo zrovna půl druhé ráno. Neměla ráda tmu. Vždycky se jí bála a chodila v noci za mámou, ale teď nebylo za kým jít. Táta měl dveře do ložnice zavřené a ji přebíhal mráz po zádech, to ticho a ta tma. Podívala se z okna do tmy. Kůň tam stál. Sešla dolů, hodila na sebe svojí bundu a vyšla ven.
„Už jsem ti vymyslela jméno.“ Držela si odstup od koně, ale kůň se na ni díval, jako kdyby ji rozuměl.
„Je to krásné jméno a víš jaké to je jméno? Black Moon. Jako Černý měsíc, líbí se ti to jméno?“ Usmála se na koně a přiblížila se k němu blíž.
„Je krásné.“ Ozvalo se v jejích uších. Najednou ji zaskočil dech. Nevěděla co říct. Ten kůň ji odpověděl. Tedy Black.
„Ha, ha, tati vylez. Vím, že si ze mě děláš srandu.“ Rozhlížela se okolo sebe.
„Jsme tu jen my dva.“ Ozvalo se znovu. Isabell nemohla uvěřit co slyší. Štípala se do ruky, ale nic. Byla to realita.
„Ty, ty mluvíš?“ Šla ke koni, ale on couvl. Stále nevěřila.
„Nepřibližuj se ke mně. Nechci ti ublížit.“ Už věřila, ale nechápala.
„Proč? Proč by si mi ubližoval? Když vím, že mi rozumíš a víš, že ti nechci ublížit.“ Ptala se Blacka třeplavým hlasem, jako by se jí chtělo brečet.
„Moje srdce je se kamene a někdo, ten kámen musí rozbít a já věřím, že to budeš ty, protože já ti věřím.“ Otočil se kůň a odešel.
„A jak ho mám rozbít?“ Stála na místě a slabý vítr ji rozcuchával vlasy, ale hlas koně už se neozval.
„Prosím odpověz.“ Ale Black, už na ni jen koukal, pak ulehl a zřejmě usínal.
Isabell zalezla dovnitř, do postele a věřila, že to byl jen sen…

„Isabell, vstávej! Jdeš do školy!“ Slyšela kdesi v dálce.
„Co?“ Vyhrkla a odkryla ze sebe peřinu. Myslela, že na ni zase volá Blackův hlas. „Tati, jsi to ty?“ Vykoukla z pokoje.
„Ano, jsem to já.“ Ušklíbl se. „Kdo jiný by to měl být?“ Zasmál se.
„Aha, tak já se jdu převléknout.“ Nevěděla jak to má zamluvit. Co si proboha o ní bude otec myslet?
Tak přece to byl jen sen. Pomyslela si a podívala se z okna na pastvu. Kůň se radostně pásl, zdálo se, že mu nic nechybělo.

***

Zrovna zvonilo na přestávku. Isabell se rozhodla, že o svém snu poví své nejlepší kamarádce Riki. Riki měla svého vlastního koně. Na koňském hřbetě seděla poprvé ve čtyřech letech. A sedí až do teď. Na její věk ví o koních docela dost a ježdění jí nedělá problém.
Isabell jí vše povyprávěla.
„To je zvláštní. Mohla bych se na tvého koně podívat?“ Poprosila Riki svoji kamarádku.
„Jistě, že mohla táta není dneska odpoledne doma, ale musíš si dávat pozor. Black je trochu ostřejší, vlastně se bojím, že to sen nebyl.“ Sklopila víčka dolů.
„A co jiného by to bylo?“ Riki převrátila oči v sloup. „Ale nebylo by špatné, se o Blackovi dozvědět vše z jeho minulosti. Víš komu před tím patřil?“ Radila Riki.
„No, těm chlápkům, vím kde bydlej, ale nemám odvahu tam jít.“ Strachovala se Isabell.
„Neboj se. Dneska po škole se tam půjdem podívat, ale musíme obě dvě přísahat, že budeme držet při sobě a nikomu nic neřekneme.“ Riki byla odvážná holka a milovala dobrodružství. Byla to dobrá kamarádka, uměla podpořit a nikdy by nenechala kamarádku v nouzi.
„Platí.“ Podali si ruce. V tu chvíli začalo zvonit na hodinu.
„Co máme teď?“
„Matiku.“ Odpověděla znechuceně Riki.

***

Po škole se děvčata vydali lesní cestou.
„Támhle za rohem by to mělo být.“ Směřovala Isabell s Riki ke staré chatrči oplocené dřevem.
„Hele, podívej!“ Ukázala Riki na koně, který se na pozemku pásl a byl pohublý.
„To snad není možné.“ Kroutila Isabell hlavou. „Vypadá to, že nikdo není doma.“
Riki hodila na Isabell vyzývavý pohled. „Tak se tam trochu porozhlídneme.“
„A co když nás někdo uvidí?“ Strachovala se Bell, ale na to, už ji Riki neodpověděla.
Přelezli plot a rozhlídli se, zda tady nehlídá nějaký pes, sice hlídal, ale byl zavřený v kleci. To je zvláštní. Pomyslela si Isabella. Proč by nechávali psa zavřeného, když nejsou doma?
Riki pomalu otevírala vrzající dveře do chatrče. Byl tam hrozný smrad a po zemi se válely krabičky od cigaret a láhve od piva.
„Fuj, šíleně to tady smrdí.“ Stěžovala si Riki a začala se prohrabovat v papírech listů na stole.
„Nelíbí se mi to tady, nepůjdeme raději už pryč?“ Rozhlížela se Isabell kolem sebe.
„Neblbni, přece kvůli tomuhle jsme tady šli!“
Isabella si všimla malého ručně malovaného obrázku, který ležel na stole.
„Hele podívej, to je Black.“ Na obrázku byl nakreslený kůň podobný Blackovi, ale za ním se tyčil menší hrádek. Taková zřícenina. Schovala si jej pod bundu.
„A tady, na tomhle papíře je napsáno, že mu je šest let, je původu Friský kůň a bla, bla bla…Nic zajímavého se tady nepíše.“ Odložili papíry a prohledávali ještě nějaké šuplíky, ale najednou se začaly dveře otevírat. Holky se vyděsili a schovali se za skříň. Vyděšeně na sebe koukaly.
„Někdo tady jde.“ Zašeptala Riki.
„Sakra došlo pivo“. Slyšeli mužský, hrubý hlas A najednou bouchnutí dveří.
„Už je pryč? Zašeptala Isabell a Riki nakoukla do místnosti.
„Vzduch je čistej, musíme odsud hned vypadnout.“ Rozběhla se přes místnost, vyrazila ze dveří. Děvčata utíkaly přes celý pozemek. Ale ten chlápek, ještě pořád neodešel.
„Vy haranti, co tady děláte!“ Rozběhl se za nimi.
„Všiml si nás!“ Zakřičela Isabell, která byla pozadu.
„Honem přes plot!“ Riki přelezla plot a běžela dál. Jenomže Isabell se zahákli o plot kalhoty a nemohla dál běžet.
„Riki pomóc! Zahákly se mi kalhoty, pomož mi!“ Riki se zastavila a pohlédla za sebe. Chvíli zvažovala jestli má utíkat dál nebo jí pomoct, ale rozhodla se správně.
„Neboj pomůžu ti!“ Běžela jí na pomoc.
„Vy parchanti, však já tě dostanu.“ Běžel na Isabellu, které se zmocňovala panika. V tom Riki doběhla a snažila se kalhoty vyháknout.
„Poběž!“ Uháněly přes les. Když dorazili k farmě, začaly rychle oddychovat.
„Tak tohle bylo o fous.“
„Nikdy už tam nevkročím, ale mám ten obrázek.“ Řekla zadýchaně Isabell a vytáhla obrázek s pod bundy.
„Na co ti bude, tak co, můžu se jít podívat na Blacka?“
„Jasně, pojď.“

„Je krásný. Můžu si ho pohladit?“
„No, jestli se ti to povede.“ Isabella byla na pochybách, bála se o svojí kamarádku.
„Neboj, když mě táta učil jezdit na Hollym, říkal mi, že se musíme navzájem cítit, musíme spolu navzájem komunikovat a rozumět si. A ty musíš porozumět Blackovi. Není to tak těžký, jen ho musíš mít opravdu ráda.“ Přiblížila se k Blackovi, ale ten se v boxe začal otáčet a dělat neplechu.
„Neboj se.“ Šla na něj opatrně Riki. „Hlavní je se nebát a soustředit se jenom na něj, jasný?“ Poučovala Riki kamarádku. Náhle sáhla Blackovi na krk. Black se zastavil a skoro ani nedýchal. „Vidíš?“ Otočila se Riki na Isabell, ale v tom se Black po Riki ošklivě ohnal až spadla. Viděla skoro podkovy, ale v tom ji Isabell tahala za ruku z boxu ven.
„Proboha co se to stalo?“ Riki dýchala rychle a ani si nemohla pořádně vybavit co se stalo.
„Málem tě zabil, já ti to říkala…“

„Prošlápni ty paty! Ruce na krk a dívej se před sebe. Ano, tak je to správně. Kolena tlač více k sedlu!“ Riki učila Isabellu jezdit na jejím koni Hollym. Měli dost velký výběh a tam bylo ideální místo, kde učit Isabellu základům ježdění. Sice první protestovala, ale nakonec ji Riki přemluvila a slíbila, že jednou pojede na Blackovi.
„Ale to bolí. A támhle jede nějakej chlápek na kole, nezlekne se ho Holly? Drž ho raději.“ Isabella byla celá vystrašená a očima těkala po celém výběhu. Riki se musela pousmát. Jako kdyby viděla sebe, když začínala jezdit.
„Neboj, Holly je na tohle zvyklý. A dělej větší kolečka a nedovol mu aby si s tebou dělal co chce, nesmí s tebe vycítit strach.“ Mlaskla na Hollyho, který přidal do kroku. Isabella se držela zuby, nehty za otěže a když ucítila sebemenší ucuknutí Hollyho, který se jen třeba ohnal za otravnou mouchou, ptala se Riki co má dělat aby se nebál.
„První se neboj ty jeho!“ Smála se a snažila se pomocí lonžovacího biče naklusat Hollyho.
„Počkej co to děláš? Co to je? Já se neudržím!“ Křičela Isabell, když Holly svižně klusal.
„Neboj se, drž se pevně a až ti řeknu “teď“ vysedneš. Jasný?“
A takhle to pokračovalo až do večera. Chudák Holly byl celý zpocený a unavený. Byl zvyklý na rychlé vyjížďky a teď se tady na něm projíždí nějaká holka co se ho bojí.

Isabella praštila s taškou o zem a šouravým krokem odešla do pokoje. Padla do peřin, bylo sice ještě brzo a věděla, že jí čeká ještě večeře a vana, ale byla unavená. Nohy se jí třepaly, že se n nich nemohla skoro ani udržet.
„Tak co, jak ti to šlo?“ Vpadl do pokoje Henry a usmál se při pohledu na Isabell.
„Hrůza a děs, nemůžu skoro ani chodit.“ Stěžovala si. Na chvíli zavřela oči…

…náhle se probouzela. Už zase. Najednou ji strach ze tmy přešel, ale i tak si byla trochu nejistá. Vzpomněla si na ten strašně moc reálný sen. I když věřila tomu, že to sen nebyl. Chtěla se přesvědčit. Oblékla se a vydala se na pastvu. Cestou vzala ještě cukřík.
Ve tmě uviděla obrys černého koně.
„Ahoj Blacku.“ Pozdravila Blacka na dálku. V tom si vzpomněla jak se dnes mazlila s Hollym v boxe a nebála se ho. Teď se sice Blacka trochu bála, ale ne tak jako obvykle. Natáhla k němu ruku s kostkou cukru.
„Vem si, určitě ti to bude chutnat. Hollymu to taky chutná, zítra odpoledne, jak přijdu ze školy, přijede tady moje kamarádka na svém koni. Budeš mít kamaráda.“ Black se na ni podíval lesknoucíma se očima a natahoval krk a hlavu ke dlani holčičky. Když si bral zubama kostku cukru, Isabella ho opatrně pohladila po čele. Ucítila, že je trochu neklidný.
„Pššt.“ Uklidňovala koně. Takhle ji to učila Riki.
Pomalu sjížděla rukou po jeho špinavém krku. Zatím si ho nikdo netroufl vyčistit.
„Vidíš, jak ti to jde.“ Hladila ho po těle. Zdálo se jí, že nějak ztuhl. Vzpomněla si, že jak se pokoušela Riki ho pohladit, taky byl nějak ztuhnutý a pak…
„Pozor! Běž ode mne dál!“ Uslyšela, rychle zareagovala a uskočila pryč. Black se vzepjal na zadní.
„Tak to sen nebyl.“ Šeptala si pod nosem a sledovala Blacka jak se rozčiluje. Najednou sebrala všechnu svou odvahu a až se uklidnil přišla k němu blíž. Stála naproti jemu.
„Co mám udělat pro to, abych zničila ten kámen.“ Zadívala se mu do očí a on jí. Najednou se jeho oči začaly lesknout, cítila z nich naději.
„Mám snad zabít ty muže, co tě bili? Nebo mám snad porozbíjet všechny kameny na světě?“ Rozčílila se a začala po koni křičet. Zmocnil se ji vztek. Skoro brečela.
„Nekřič na mne prosím. Kámen dokáže rozbít jen opravdová láska ke mně.“ Otočil se a odešel se pást daleko od ní.
Najednou se Isabelle chtělo začít brečet. Klekla si na trávu.
„Copak tě nemám ráda? Zachránili jsme tě od těch chuligánů. Dělám vše pro to abych se tě nebála a ty mi chceš říct, že tě nemám ráda? Co mám podle tebe udělat?“ Slzy ji stékaly po tvářích.
„Isabell, můžeš mi prosím tě říct co tady děláš? Vždyť nastydneš a jak to, že nejsi v posteli?“ Slyšela za sebou hlas svého táty.
„A sakra.“ Otočila se a vběhla do domu. Zamkla se do pokoje a začala brečet. Na dveře někdo začal klepat.
„Isabello otevři, chci od tebe vysvětlení.“ Henry se snažil otevřít dveře, ale ty byly zamčené.
„Nech mě být.“ Zakřičela.
„Jak chceš. Zítra ráno u snídaně mi to hezky vysvětlíš.“ Pustil kliku a odešel do ložnice.
Proč si Black myslí, že ho nemám ráda. Mám ho ráda, ale on mi to nedovoluje abych k němu cítila víc. Pokaždé se mi snaží ublížit…

„Vezmeš Hollyho jenom na vodítko? Nebo pojedeš v sedle?" Ptala se Isabell.
„Já na něm nepojedu, pojedeš na něm ty a beru i vodítko a ohlávku, kdyby se chtěl u vás popást.“ Řekla klidně Riki a začala koni dávat uzdečku.
„No počkej. Včera jsem se tak, tak udržela v sedle a dneska už pojedu lesem?“ Isabella nechápala.
„Náhodou, včera ti to šlo výborně. A pamatuj si. Je rozdíl když se koně bojíš, ale sedneš si na něj nebo se ho bojíš, ale nesedneš si na něj. Potom se budeš bát nadosmrti.“ Vyváděla Hollyho. „Tak nasedej.“ Isabella nasadila nohu do třmenu a vyhoupla se do sedla. Zkrátila si otěže, prošlápla paty, narovnala se a pobídla koně do kroku.
Po deseti minutách cesty začal být Holly neklidný.
„Hele dívej co děla, frká a nechce jít dopředu, nechceš se vyměnit?“ Isabella se bála. Nikdy ji tohle kůň nedělal.
„Ano bojí se, protože tady odsud jde neklid, vždyť tam je přeci ta farma kde ti chlápci…“
„Já vím, ani mi to neříkej. Ale co s Hollym? Jak ho mám uklidnit.“ Isabella byla nejistá, bála se, ale nechtěla to dávat moc najevo.
„Bojíš se.“ Riki se dívala upřeně do předu a zastavila.
„Cože?“
„Bojíš se. Holly to cítí a já to na něm poznám. Přece už ho znám věky. Neboj se a snaž se ho uklidnit.“ Dívala se na zoufalou Isabellu.
„Ale jak?“ Tahala za otěže, silně ho pobízela patou, ale nic nezabíralo.
„Pojď dolů, já ti to ukážu.“ Riki nasedla na Hollyho. Jemně na něj zapískala a pohladila ho po krku.
„Neboj se, ty to zvládneš, jsem tady s tebou.“ Zašeptala mu do ouška, pak se narovnala a lehce ho pobídla patama. Hollymu se moc nechtělo, ale nakonec se rozešel.
„Cítí, že mu věřím, a že se ho nebojím.“ Držela jednou rukou otěže a povídala si s kamarádkou.
„Jsi vážně dobrá. Snad se to taky jednou naučím.“ Povzdechla si Isabell.
Cesta trvala ještě pár minut, a tak je Isabela využila, aby řekla Riki co se dnes v noci stalo. Riki ji nevěřila, ale nakonec se rozhodla, že dnes se Blacka pokusí vyčistit.

Když dorazili, Riki ještě chvíli cvičila Isabellu. Isabelle to ježdění šlo výborně a tak se dnes pokusily o lehký cval. Black to všechno moc dobře pozoroval.
„Myslím, že Holly má už pro dnešek dost. Můžu ho tady nechat popást?“
„Jasně.“ Isabella se zadívala na Blacka, který se díval na ni. Jako by ji říkal sedni si na mě a ujeď pryč. „Víš co? Já si Blacka vyčistím sama, můžu si půjčit vodítko?“ Rozhodla se odvážně Isabell.
„Ty ho chceš vést na vodítku do boxu? A to si troufneš ho čistit sama?“ Riki na ni zírala s otevřenou pusou. Jako kdyby ta stará, bojácná Isabella byla ta tam.
„Říkala si přeci, že se nesmím bát. Já se Blacka nebojím. Já ho mám ráda takového, jaký je.“ Isabella vytrhla kamarádce vodítko z ruky a z háčku si vzala pověšené nové čištění, co koupil Henry.
Teď ti dokážu Blacku, že tě mám ráda, třeba mě pokousej, pokopej, ale já si na tebe, ještě dnes sednu, to ti slibuju…

Takže dodala jsem dílky které jsem zameškala Moc se omlouvám

Krásný díleček...

Děkuju